Duke Nukem Forever – To Hail or not to Hail, baby

Duke Nukem Forever

Duke Nukem Forever. Slova, která v mnoha hráčích vyvolávají nezastavitelný proud nostalgie, vzpomínek na staré dobré herní časy a v neposlední řadě rozpomenutí na explozi siláckých hlášek. Po čtrnácti letech vývoje se modla s blonďatým bouchačem v červeném tílku, černých brýlích a doutníkem v puse, konečně dostala na světlo světa a se slovy „Hail to the King, baby!“ se vrhla do boje proti současným hitům herní scény. Otázka však zní, zda se raději neměla stát tím, co nejeden hráč předpokládal – nikdy nedokončeným kultem staré dobré školy.

Když se rozpomínám na své první herní roky, vybaví se mi trojlístek her – Wolfenstein 3D, Prehistorik a Duke Nukem 3D. A přestože (a zároveň možná proto) jsem se s těmito hrami setkal již v nejútlejším věku, při hraní DNF mě žádná vlna nostalgie nezasáhla. Jednoduše jsem bral hru takovou, jaká je, a jaká by měla být v přímém souboji proti největším hráčům na herním poli dnes. Věřím, že množství hráčů mohla hře odpustit celou řadu chyb a nedodělků jednoduše díky tomu, že jim tímto způsobem herní srdce velí. To se mi však nestalo.

Duke Nukem jak má být

Začátek hry je přesně v takovém stylu, jak každý očekával – náš milovaný hrdina močí do pisoáru. Interaktivně. Ano, stejně jako v průběhu celé hry, začíná již od prvních vteřin nejen salva „ďukovského“ stylu, ale zároveň i množství miniher a interaktivit. Stejně jako můžete na začátku hry řídit proud své moči pomocí tlačítek, bude na vás v průběhu hry čekat celá řada drobností, kterými je celý svět doslova prošpikovaný. Jen v úvodních několika místnostech se můžete vyřádit na více jak desítce aktivit. Ty navíc nejsou ve hře pro nic za nic, z každého nahlédnutí do zrcadla, bouchnutí do boxovacího pytle či podpisu pro svého fanouška se Dukeovi přidává EGO, což je ekvivalent ke klasickému počítadlu životů.

O Dukeovo EGO navíc budete zakopávat na každém kroku, nejenže ho máte vystavené v levém horním rohu, zároveň se budete muset probíjet stovkami hlášek a činností, které Duke stihne během celé hry vyprodukovat. Jeho smysl pro sebe sama je jakýmsi podpisem hry a vývojáři zamýšlený pocit ze hry se jim vydařil do posledního puntíku. Přestože byste takového v normálním životě ze srdce nenáviděli, tady vám nezbývá nic jiného, než ho přinejmenším mít rád.

Machostyle

Macho styl hry si již vysloužil obrovskou míru pozornosti. Nejenže se proti němu obrátila celá řada ženských asociací, zároveň se v dnešních dnech může těšit z několika soudních sporů. Přestože nejsem jeden z těch, kteří jsou DNF bezmezně věrní, musím uznat, že se mi podobné sklouznutí od dnes zaběhnutých způsobů líbila. Obsah plný pubertálních vtipů a sexistických narážek dělá z DNF to, proč je v herní komunitě kultem. A představa, že by se hra obešla bez této části, je prakticky nemyslitelná.

Na DNF je opravdu hodně vidět, že byla ve vývoji již od roku 1997. Nejenže zde najdeme celou řadu momentů, které se díky účasti hned několika vývojářských týmů jednoduše musely nashromáždit, zároveň je však engine – stejně jako samotný ráz hry – opravdu ze staré školy. Kdybychom řekli, že byl DNF svým grafickým podáním zastaralý již před pěti lety, vůbec bychom nepřeháněli. Grafika je u této hry jednoduše odpudivá, a přestože dokáže v několika momentech vykouzlit vcelku pěkné scenérie, prakticky po celou dobu si budete snažit vzhled hry – alespoň ve formě, v jaké je – odmyslet. Naštěstí nebudete muset díky všudypřítomné akci sledovat špatné modely s texturami v nízkém rozlišení zas tak často. Nikdo se však ani nediví, že po technické stránce hra dopadla podobným způsobem. Pohled na Pigcops vám tedy nebude hnusit ani tak vztah k oněm nepřátelům, ale spíše jejich opravdu špatná grafika. Stejně tak obtížné je hodnotit engine po jeho další stránce – fyzikální model. Zde se vývoj zasekl možná ještě dříve, než výše zmiňovaná grafika a v porovnání s např. Half-life 2 z roku 2004 a jeho Source engine se jedná o nebe a dudy.

Lineární, nelineární…

Duke Nukem Forever je naštěstí žánr sám pro sebe. Sice se vývojáři chlubili tím, že půjde DNF v duchu klasik a nebude se jednat o lineární střílečku, zasekli se však někde na půli cesty. Sice se nebudete setkávat s jedinou cestou a permanentně vyskakujícími skripty, jako třeba u Call of Duty, přesto si vám nejspíš nestane to, že byste se během hraní ztratili. To se vám mohlo stát u Duke Nukema 3D, během hraní DNF vám však „nelineární“ cesta, nabízející na výběr tak jeden a půl způsobu procházení lokací, žádnou velkou překážku dělat nebude.

Od budgetu daleko

Naštěstí se z DNF nestala klasická budgetová střílečka, která se u nás prodává u pokladen supermarketů za dvě stovky. Nejen díky vlastnímu kultu si můžeme s čistým svědomím říci, že do této kategorie hra rozhodně nezapadá, alespoň co se obsahu hry týče. Během hraní totiž samotným střílením a chozením strávíte přibližně dvě třetiny hry. Zbylou část si budete užívat zajímavých rozptýlení nejen v podobě interaktivních „blbůstek“, ale i díky existenci různých misí, které v žádné jiné hře rozhodně nenajdete. Budete se tak moci projíždět v RC autíčku, desítky minut plavat pod vodou nebo zachraňovat vaší ctitelku za pomocí ruční brzdy výtahu. Nutno říci, že podobné minihry a niance od klasického obsahu hru jednoznačně dostávají na absolutně jiný level, než kde by hra byla s jejich absencí.

Hra, tvořená zároveň i pro konzole, nabízí i jednoduché zapojení xboxovského gamepadu. Přestože je hra s jeho využíváním do značné míry pohodlnější, nedá se prakticky používat. I s pomocí při zaměřování se budete v momentech, kdy proti vám stojí větší množství soupeřů, pěkně potit a mnohdy skončíte na zemi dříve, než stihnete říci „A-B-X-Y!“ Možnosti gamepadu je ale naopak dobré využít v mezihrách, kdy se projíždíte jak v RC autíčku, roadsteru či vysokozdvižném vozíku. V těchto momentech je kvůli nepochopitelně špatnému jízdnímu modelu aut naopak velice obtížné ovládání na klávesnici. Pokud byste si však měli vybrat, s čím se do hraní DNF pustit, jasnou volbou je zde – jako u všech stříleček – jasnou volbou kombinace „klávesnice a myš“.

Duke Nukem Forever je vlastně přesně takový, jak ho každý očekával. Syrová akční střílečka se vším, co k tomu patří – pěkné dívky, hrdina s prořízlou pusou a slizcí emzáci. Technické zpracování je na tom kvůli letům předělávání, odkládání a přehazování z jednoho studia na druhé tak, jak je. Engine je v dnešní době už notně zastaralý a celá hra podle toho vypadá. Představa, že byste si hru kupovali kvůli tomu, že se na ni pěkně dívá, je naprosto nesmyslná. Dokonce je nesmyslná i tehdy, když si budete chtít hru koupit a myslet si, že se na hru bude koukat alespoň normálně. Naštěstí DNF přináší něco, co tu dlouho nebylo a nejspíš ani dlouho nebude. V podstatě akční střílečka s obrovským množstvím drobnůstek, které hru sice obohacují a vyzvedávají nad obyčejný průměr, ale rozhodně jí nestaví po bok dnešních velikánů herní scény. Přeci jenom je tato hra z roku 1997. Ten, kdo se bude chtít do DNF pustit a pořádně si ho užít, se bude muset obrnit obrovskou dávkou tolerance, odpouštění nebo nostalgie. A nejlepší by byla kombinace všeho dohromady. Duke Nukem Forever není King, pokud si ho z něj neuděláte sami, baby.

Hodnocení redakce

(6/10)

Komentáře